V průběhu svého života častokrát zapomínáme na to, kdo vlastně jsme a proč jsme tady přišli. Zavaleni přemírou starostí, zodpovědností za rodinu, za práci, za to, co si o nás budou ostatní myslet, hrajeme roli někoho jiného. Přestáváme být sami sebou.

Proč to děláme?

Snažíme se být vzorní rodiče, snažíme se každému vyhovět, vypadat dobře, působit dobře, zkrátka se stylizujeme do někoho, kým vlastně ani nechceme být.

Ale než si to uvědomíme, prožijeme spoustu situací a emocí, které potom musíme zpětně zpracovávat, protože nám způsobují problémy a starosti. Neumíme si říkat o to, co ve skutečnosti chceme. Stydíme se za to, že chceme být bohatí, úspěšní, nebo se bojíme říct o lepší místo, o lepší plat apod. Chodíme na terapie, kurzy, abychom se těchto obranných vrstev zbavovali. Sama si ve své poradně dnes a denně uvědomuji, kolik omezujících vzorců jsme si vytvořili a nesmyslně je používáme. Každý po svém.

Já sama jsem si dlouho myslela, že je to jen můj problém, že se snažím každému vyhovět a sama jsem vždy až na posledním místo. Až jsou potřeby všech uspokojeny, potom začnu myslet na sebe. Později jsem pochopila, že tento program má mnoho lidí, hlavně žen. Čím jsme si to způsobily?

Pravděpodobně bychom musely jít hledat daleko zpátky, do doby, kdy jsme ještě byly malé holčičky. Musely jsme být hodné, způsobné, vychované, slušné. Díky těmto přesvědčením, které jsme často slýchaly a musely jsme se podle nich chovat, jsme začaly postupně zapomínat na svou přirozenost. Postupně se začala vytrácet schopnost být sama sebou, postavit se za sebe a přestaly jsme mluvit o svých potřebách.

Často si to uvědomuji při rozhovorech se svou dcerou. Když o sobě mluví, je naprosto pohroužena do svých pocitů. V ten okamžik je jí úplně jedno, co si o ní myslím. Má zkrátka potřebu, něco ze sebe dostat, tak to pouští a nefiltruje. A já si v duchu říkám, jak je šťastná. V jejím věku jsem si nemohla dovolit otevřeně říkat, co si myslím, s čím nesouhlasím. Tenkrát jsem očekávala, že mi budou dospělí říkat, že se to nehodí. Měla jsem pocit, že je nesmím zklamat, že musím splňovat jejich představy o tom, jak se má chovat jejich dcera.

Jako rodiče jsme naší dceři od malička vtloukali do hlavy, že si má vážit své jedinečnosti, že se nemá srovnávat s ostatními, že má být sama sebou, ale že si má také uvědomit, že za své chování ponese důsledky. Pro ni to znamenalo, že si o ni ostatní budou myslet, že je praštěná. Dnes po 16 letech svého života hrdě říká: „já jsem prostě jiná“.

Často doma naprosto otevřeně ventiluje, co si myslí, třeba i o nás rodičích. Samozřejmě, že se nám to někdy neposlouchá dobře. Hlavně když brnkne na naši citlivou strunku, kterou třeba ještě nemáme zvládnutou. Snažíme se to vždy společně vykomunikovat. Tyto diskuse nás vždy přimějí zamyslet se nad sebou samými. A vždy je to bylo k prospěchu nás všech. Je důležité a užitečné, uvědomit si sami sebe. Bez našich „zrcadel“, bychom to asi nedokázali.

Najděte si čas na sebe, na své blízké a uvědomte si, co je pro vás důležité. Poděkujte lidem kolem vás, že vám umožňují neustále růst a měnit.

S láskou
Kája

• About
• Latest Posts

Najdete mě

Kája Gřešková

facilitátor One Brain - kouč at EDUWAY s.r.o.

Od roku 2000 provozuji soukromou poradnu osobního rozvoje v Opavě pro všechny, kteří chtějí ve svém životě hledat nekonečné možnosti.

Najdete mě

Latest posts by Kája Gřešková (see all)

• Zklamání nebo plán lásky? - 3.3.2024
• Co muži neradi dělají v ložnici? - 2.6.2023
• Čas zamilovat se do svého života!  - 16.2.2023