O emocích, autoritách a zodpovědnosti za vlastní zdraví

Co se stane ve chvíli, kdy vám někdo zvenčí řekne, že s vaším tělem „něco je“?
Že se s tím budete muset naučit žít.
Že to tak prostě je.

Často si ani nevšimneme, že v tom okamžiku přestaneme naslouchat sobě a začneme věřit víc slovům zvenčí než vlastnímu prožívání. A spolu s těmi slovy přebíráme i strach, omezení a bezmoc.

Když autorita mluví hlasitěji než naše tělo

Když nám někdo, koho vnímáme jako autoritu – lékař, odborník, terapeut – sdělí, že je v našem těle problém, většinou tomu uvěříme bez otázek. Ne proto, že bychom necítili, co se v nás děje, ale proto, že jsme zvyklí důvěřovat víc venku než uvnitř.

V tu chvíli se stáhneme z těla do hlavy.
Začneme přemýšlet, analyzovat, hlídat se.
A velmi často se od sebe samých vzdálíme.

Ani si nevšimneme, že jsme právě odevzdali svou sílu.

Emoce, které zůstanou uvnitř, si cestu ven vždy najdou

Když uvěříme, že „to tak prostě je“, přichází emoce.
Strach. Smutek. Vztek. Bezradnost. Pocit křivdy.

Místo aby mohly projít a odeznít, často je potlačíme nebo se s nimi ztotožníme. Začneme být na sebe přísnější, opatrnější, uzavřenější. Omezíme radost, lehkost i spontánnost.

A tím si – často nevědomky – ubližujeme víc než samotnou situací.

Když je tělo „v pořádku“, ale člověk ne

Nedávno za mnou přišla klientka, kterou trápily výrazné tělesné symptomy. Byla z nich vystresovaná, unavená, zmatená. Absolvovala lékařská vyšetření, která ukázala jediné – z medicínského pohledu je vše v pořádku.

A přesto potíže přetrvávaly.

Začala pochybovat o sobě. Zlobit se na své tělo. Hlídala se, kontrolovala, byla ve střehu. Stres se tím jen prohluboval. Čím víc se snažila mít situaci pod kontrolou, tím víc se tělo stahovalo.

To, co se dělo v jejím těle, nebylo selhání.
Byla to reakce na dlouhodobý tlak, který už nešlo dál přehlížet.

Tělo mluví tam, kde jsme mlčeli my

Právě tady často začíná práce s emocemi a kineziologií.
Ne proto, že by tělo bylo rozbité.
Ale proto, že si pamatuje všechno, co jsme museli „nějak zvládnout“.

Pomocí kineziologického svalového testu se dostáváme k souvislostem, které na vědomé úrovni často vůbec nevidíme. Ke vztahům, situacím a emocím, které zůstaly zablokované. K tlaku, který byl dlouho potlačovaný.

Když se tyto emoce pojmenují, uvolní a dočistí – často i s pomocí Bachových esencí – tělo začne reagovat. Povolí. Zklidní se. Přestane bojovat.

Lékaři nejsou naši nepřátelé. Ale nejsou ani naším tělem

Lékaři dělají důležitou práci a jejich role má své nezastupitelné místo. Vyšetření a medicínská péče jsou důležité.

Zároveň ale lékaři:

• nežijí náš život,
• necítí naše emoce,
• nejsou součástí našich vztahů,
• neprožívají náš vnitřní tlak.

Proto nemohou znát naše tělo a jeho souvislosti lépe než my sami.

Velmi často je pro nás pohodlnější odevzdat zodpovědnost někomu jinému. Jenže tím se vzdalujeme sobě. A tělo na to reaguje.

Zodpovědnost za zdraví jako vztah k sobě

Zodpovědnost za zdraví neznamená kontrolu ani strach.
Znamená vztah k sobě.

Jak se sebou mluvím?
Jak zacházím se svými emocemi?
Kolik cizích starostí si nesu?
Co si beru příliš osobně?

Naše tělo je s námi neustále. Je naším spojencem. A živíme ho nejen stravou, ale především emocemi, které v sobě držíme.

Když se uvolní emoce, uvolní se i život

Když se zpracují emoce a stresová zátěž se „vynuluje“, tělo už nemusí křičet. Člověk se může znovu nadechnout. A začít si vybírat.

Ne ze strachu.
Ne z povinnosti.
Ale ze svobody.

Závěr – když tělo rozsvítí kontrolku

Tělo je náš nejlepší přítel.
Vždy nás vede zpátky k sobě – i když si někdy zvolí nepohodlný způsob.

Je to podobné jako s autem. Když se na palubní desce rozsvítí červená kontrolka, také to není příjemné. Znamená to zastavit, zbystřit a věnovat pozornost tomu, co se děje. Víme, že když ji budeme ignorovat a budeme pokračovat dál, daleko s takovým autem nedojedeme.

Stejně tak funguje i naše tělo. Jeho symptomy nejsou trestem ani selháním. Jsou citlivými kontrolkami, které nás upozorňují, že je čas zpomalit, podívat se dovnitř a dát něco do pořádku. Ne silou, ale pozorností, nasloucháním a péčí.

Když se naučíme tyto signály vnímat a reagovat na ně včas, tělo se znovu stává tím, čím vždy bylo –
naším kompasem a cestou k vědomějšímu životu.