Ve své poradně se stále setkávám s různými příběhy klientů. Počátky jejich problémů často pramení z doby jejich prenatálního vývoje nebo v době porodu. Pocity novorozence mohou mít zásadní vliv na jeho budoucí vývoj.
Pokud se emoce spojí s určitou situací, zapíše se do naší buněčné paměti a tato informace tam zůstává až do doby, dokud se tzv. neodblokuje. Pod vlivem emocionální bolesti, kterou nechceme znovu zažívat, se podvědomě vyhýbáme situacím, kde bychom se mohli podobně cítit. Vytváříme si omezení a ta nás mohou blokovat celý život.
Kdykoli nás zaplaví podobná emoce, kterou jsme už někdy zažili, tělo reaguje stejně jako tenkrát.
Přehled některých pocitů, které mohou nastat při porodu:
- Nechci vidět žádné lidi, na porodním sále je chlad. Předávají si mě z ruky do ruky a jejich doteky jsou nepříjemné.
- Na svět se dostávám velmi ztěžka, mám málo místa. Doktor je hrubý, drží mě za krk. Chci mít klid a chci spát.
- Cítím bolest hlavy, doktor mě za ni nepřirozeně drží, voda je mi nepříjemná. Vůbec se mi na tom světě nelíbí.
- Nechci ven z bezpečí. Mám strach.
- Cítím se nevítaný, všechno je nové a velké. Mám z toho strach.
- Jsem tu s bratrem, jsme dvojčata, bratr jde na svět dřív, zůstal jsem tu sám. Připadám si nedůležitý, opuštěný.
- Mám málo místa, tlačí mě maminčino bříško a jsem uražený, že mi nikdo nepomáhá.
- Zlobím se, mám obavy ze života a nevím, co mě čeká, nevím jak to zvládnu.
- Mám pocit viny, že svým životem komplikuji situaci rodičům.
- Nechce se mi žít, nikdo si mě nevšímá, ležím na něčem studeném a je mi zima.
(9 měsíců žilo v teple, v bezpečí, všechny jeho potřeby byly automaticky uspokojeny a teď se musí o všechno hlásit – křikem.) - Narodil jsem do tmavé, ošklivé místnosti a vůbec se mi tam nelíbí.
- Chybí mi maminka, není u mě.
- Mám strach co bude, mám šňůru kolem krku a nemohu dýchat.
- Nechci se narodit, nepomáhám, bojím se, že mě maminka nebude chtít, jsem opuštěný.
- Chci k mamince, jsem v inkubátoru, jsem tak opuštěná.
- Mám na sebe zlost, porod mi nejde tak rychle, jak bych chtěl. Chci, aby mi maminka věřila, že to dokážu.
- Mám strach o maminku, dávají jí infuze.
- Mám hlavičku částečně venku, cítím strach a nikdo tam není, kdo by mi pomohl. Jak to jenom dopadne?
- Nechci se mazlit, vím, že rodiče čekali kluka a já jsem holčička.
- Chtěl bych od maminky více lásky.
- Jsem na pokoji s maminkou, přišla paní doktorka a vzbudila mě. Je mi to velmi nepříjemné.
- Zlobím se na matku, že se u porodu nesnaží a že se za ni musím snažit já.
- Drží mě za nohy, hlavou dolů, plácají mě po zádech a chtějí, abych plakal. Proč? Vždyť jsem živý.
- Jsem celý slizký, špinavý, myslím, že i svět je takový a ztrácím optimismus.
- Spěchám na svět, maminka není ještě připravená, nemám otevřenou cestu ven.
- Rodím se předčasně, jsem tělesně postižená, mám rozštěp rtu i patra. Vím, že rodiče ani prarodiče mě nechtějí.
- Rodím se zadečkem dopředu, bolí mě nožičky v kyčlích.
- Přestřihli pupeční šňůru, zůstal jsem na všechno sám.
- Sestra o mě říká: „Jé, to miminko je ošklivé“.
Pro vaši představu vám uvedu pár konkrétních příběhů novorozence, které měly kořeny právě v době porodní či prenatální.
Se zážitkem z porodu se setkala klientka, kterou omezoval STRACH Z VÝŠEK A Z VODY.
Měla potřebu získat „pevnou zem pod nohama“. Tyto strachy ji zavedly do 1.doby porodní,
kdy si její mozek vybavil vzpomínku, jak se tehdy poprvé cítila „přehlížená“, protože se na ni rodiče netěšili. Tento zážitek s emocí si propojila se ztrátou životní rovnováhy a prostředí plodové vody ji později v životě upozorňovalo na strach z vody.
