NEURORESTART PODRUHÉ aneb JAK PŘELSTÍT ĎÁBLA

Neurorestart je program, kterým Jiří Vokáč Čmolík zažehl emoce. Tento projekt si našel řady nadšenců, ale i zástupy odpůrců.

Po první vlně jsem se pokusil udělat hodnocení tohoto projektu v tomto článku.

Pak jsem si uvědomil, že v sobě mám nějakého šotka – našeptávače, který mě nutí se pořád s někým srovnávat. Vzpomněl jsme si na báječnou knihu Napoleona Hilla  – Jak přelstít ďábla, kde Napoleon Hill tohoto šotka nazývá ďáblem.  Tento ďábel nás odvádí od naplnění našeho poslání. Používá k tomu jednoduchý nástroj  POCHYBNOST O SOBĚ. Ta pochybnost v nás vyvolává potřebu srovnávat se.

Proto jsem se s tímto šotkem rozloučil a šel jsem do NEURORESTARTU znovu a to společně s manželkou.

Aktivity pro mě, mohu klidně napsat pro nás (shodli jsme se s manželkou Kájou), měly najednou nový rozměr.

Nehodnotili jsme, jestli to dělá Jirka dobře a jestli bychom to udělali lépe. Jen jsme to dělali. Začaly se objevovat nové obzory, noví lidé, nové inspirace. Většina událostí je spíše pocitová a velmi špatně se mi popisuje slovy. Ale objevují se náhody, které zaplňují prázdná pole v našem životním puzzle.

Po druhém kole jsme si uvědomili, že hodnotit Neurorestart teď nemá cenu. O čem to je, a o čem to není, ukáže až budoucnost.

Pro mě největším přínosem je to, že jsem si uvědomil dvě zásadní věci.

Za prvé, chci žít v PŘÁTELSKÉM VESMÍRU. A to by už stačilo, abych mohl říct Neurorestart mi něco dal.

Za druhé, když něco chci, musím tomu věnovat pozornost a podpořit to činy. Velmi dlouho jsem s Kájou přemýšleli, jak pomoci lidem zlepšit
KNIHU VDĚČNOSTI. Až díky Neurorestartu jsem našel odvahu to i zrealizovat. Předtím jsem měl pocit, že si to 

nemohu dovolit, že nejsem dost dobrý a povolaný, abych to mohl udělat dobře.

Jsem rád, že jsme to na facebooku spustili a první ohlasy mě nabily energií tvořit dál.

 

 

Neurorestart je pro mě něco jako ovocný strom. Jirka Vokáč Čmolík nám ukázal jak vypadá statná jabloň zasypaná nádhernými jablky. Provedl nás během 21 dnů procesem zasazení semínka do Země, jeho pučením, růstem za sluncem, tvarováním kmene, rozprostřením větví, vytvořením koruny stromu, vypučením prvních lístků, vykvetením nádherných květů  až po přeměnu v nádherná šťavnatá jablka. Tento proces v kurzu
proběhl za 21 dnů. V reálnem životě to však probíhá trošku jinak a déle. Než jabloň začne rodit sladká jablíčka, tak to trošku trvá. A ne všechna jablíčka jsou stejně sladká. Ty na jižní straně jsou sladší. Některé jsou dokonce červivá. A přesto že, některé jablka jsou malá, kyselá a červivá, tak jabloň nevykopeme. A velmi záleží taky na tom, kdo jablka chce trhat a jíst. Někdo je menší, někdo je vyšší, někdo na jablka vůbec nedosáhne. Někdo si vezme žebřík, aby se dostal k těm nejsladším nahoře, někdo počká až spadnou ty shnilá. Někdo má hlad, když jabloň kvete a otrhá květy a jablek se vůbec nedočká. Někdo se o strom stará,  někdo ho nechá růst volně. Někdo hubí červy nebezpečným postřikem. Někdo odřeže suché větve, někdo nechá uschnout celý strom. Někdo strom pokácí, protože potřebuje dřevo na oheň, protože mu je zima. Někdo se vyděsí, když na podzim strom opadá.

A tak nějak to vidím s NEURORESTARTEM (zejména po Neurorestartu živě v Brně).

Transformaci metafory s jabloní na Neurorestart nechám na fantazii každého čtenáře.

Budu rád, když svoje metafory napíšete do diskuse pod tímto článkem.