Ticho nebo Ticho – V jakém světě to vlastně žijeme?

K této otázce mě mimo jiné přiměly články moji dcery Míši. V jakém světě žijete? Jak ten svět vnímáte? Míša se přišla zeptat, jak to že někdy má náladu napsat první článek (nazvěme ho pro přehlednost Ticho I.) a jak to že, někdy musí ze sebe vykřičet ten druhý článek (nazvěme ho pro přehlednost Ticho II.).
Vedli jsme diskusi, že ticho je přeci ticho, že je vždy stejné. Nebo, že by nebylo stejné? Jak to vlastně je? Nebo vnímání ticha je jiné? Co je to vlastně to ticho. Já jsem se to snažil nějak pochopit, porozumět tomu , chtěl jsem to Míši vysvětlit, chtěl jsem tomu rozumět … … … To je ten pohled chytrého rodiče. Na všechno musím znát odpověď. Pak mě napadlo, že mluvíme více o nás než o tom tichu. Začal jsme si představovat, že když jsem sebou, když jsem sám se sebou tak mohu vnímat TO první ticho. Když se však vzdálím od své cesty a od svého životního záměru, tak … . Tak prožívám To druhé ticho.
A musím tomu rozumět? No jasné že neé. A najednou jsem si uvědomil, že mám super dceru, že je báječná, že si zamnou přišla povídat o tichu. Ticho ticho ticho ticho ticho ticho TICHO ticho TICHO

Ticho I.

Ráno jsem se probudila dříve o celou dobrou hodinu, než zazvonil budík. Chvílemi jsem se ještě ztrácela, ale přesto jsem vnímala to ticho. Jediné, co ticho přerušovalo, bylo tikání hodin, jak jsem si ze začátku myslela. Ale když jsem se opravdu zaposlouchala, uslyšela jsem díky otevřenému oknu, probouzející se ptáčky, tlumené hučení aut ze vzdálené silnice a jemné šustění rákosu, do kterého foukal vítr. Když skrze žaluzie začalo pronikat jemňounké světlo, uvědomila jsem si, že je chvíle, kdy zvoní budík, a taky jo. Budík pohltil celé to krásné ticho a začal každodenní shon. Prásknutí skříní, puštěná voda, běhání po schodech nahoru a dolů a já jsem si najednou uvědomila, že ticho je vlastně kouzelná věc.

Ticho II.

„Ticho, buďte už sakra zticha, bolí mě z vás hlava.“ Někdy mám pocit, že mi praskne. Ale ony nejsou zticha, pořád mi lítají hlavou rychlostí blesku, omývají staré a bolestivé vzpomínky. Mám pocit, jako bych už vůbec neovládala svoje tělo. Mám pocit, že se mi hlava roztříští na tisíc kousků, na nic se nemůžu soustředit. Usilovně se snažím myslet na něco pozitivního, na veselé krásné chvíle, ale můj mozek to vidí jinak. Chce ze mě mít pesimistu, chce, abych se na všechno dívala negativně, a nenechá mě myslet na to pozitivní. Moje nálada je pod bodem mrazu, a do očí se mi hrnou slzy. Moje vlastní myšlenky a vzpomínky ze mě chtějí udělat trosku.
Ticho …