NE KAŽDÝ Z TOHO BUDE MÍT RADOST.

Celý život se snažíte být hodní, rozumní, spolehliví. Vyhovět, nezklamat, nezpůsobovat konflikty. A pak jednoho dne začnete více naslouchat sami sobě. Jenže místo pochopení se někdy setkáte s odmítnutím, výčitkami nebo tichem. Proč se to děje?

Když být hodná znamenalo být přijímaná

Možná to znáte.

Už jako děti jste slýchali věty:
„Ty jsi přece rozumná.“
„Na tebe se můžu spolehnout.“
„Ty bys to měla pochopit.“
„Buď hodná a nedělej problémy.“

Na první pohled to mohou být úplně obyčejné věty. Některé dokonce znějí jako pochvala.

Ale přemýšleli jste někdy nad tím, co si z nich dítě může odnést?

Třeba přesvědčení, že musí být vždy rozumné.
Že nemá právo druhé zklamat.
Že jeho potřeby nejsou tak důležité jako potřeby ostatních.
A že pokud chce být milované a přijímané, mělo by se přizpůsobit.

A tak se postupně naučí být tím, koho od něj druzí očekávají.
Ne nutně tím, kým skutečně je.

I já jsem byla ta hodná a rozumná

Vyrůstala jsem jako nejstarší ze tří sourozenců.

A právě na mě máma často kladla velkou odpovědnost.
„Ty jsi nejstarší.“
„Ty jsi nejrozumnější.“
„Na tebe se můžu spolehnout.“

Dlouho jsem tato slova vnímala jako něco samozřejmého.

A tak jsem se snažila nezklamat.
Když bylo potřeba něco udělat, udělala jsem to.
Když hrozil konflikt, raději jsem ustoupila.
Když něco nefungovalo, přebrala jsem odpovědnost.
Hlavně aby byl doma klid.

A víte, co je zajímavé?
Nikdo mě později nemusel nutit, abych se takto chovala. Dělala jsem to automaticky.

Tento způsob fungování jsem si přenesla i do svého manželství.
Měla jsem pocit, že správná žena se má především postarat o rodinu, zajistit manželovi všechno potřebné a příliš nezatěžovat ostatní svými problémy.

Manžel vydělával peníze, a tak mi připadalo samozřejmé, že já se postarám o všechno ostatní.
Přizpůsobovala jsem se.
Podceňovala jsem se.

A dlouho mi vůbec nedocházelo, jak málo prostoru tím někdy nechávám sama sobě.
Neznamená to, že by mě k tomu manžel nutil.
Já sama jsem uvěřila tomu, že právě tak vypadá dobrá žena.

Když začnete měnit sebe, mění se i vaše vztahy

Jednoho dne ale můžete dojít do bodu, kdy si začnete klást jiné otázky.
Co vlastně chci já?
Co potřebuji?
Proč mám výčitky svědomí, když odmítnu něco, co dělat nechci?
Proč se tolik bojím, že někoho zklamu?
A proč mám pocit, že za spokojenost druhých nesu odpovědnost právě já?

Možná začnete více naslouchat svým pocitům.
Možná poprvé řeknete NE.
Možná si dovolíte nesouhlasit.
Nebo přestanete vysvětlovat a obhajovat každé své rozhodnutí.

A najednou zjistíte, že to některým lidem ve vašem okolí nevyhovuje.

Mohou být překvapení.
Mohou se cítit odmítnutí.
Mohou mít pocit, že jste se změnili k horšímu.
Vždyť dříve jste přece vždycky vyhověli.
Dříve jste všechno pochopili.
Dříve s vámi nebyly žádné problémy.

Jenže to, že jste přestali automaticky vyhovovat druhým, ještě neznamená, že jste přestali být laskavým člověkem.
Možná jste pouze začali být laskavější také sami k sobě.

Když jsem napsala svou knihu Cesta k mé duši

Jedním z důležitých okamžiků mé vlastní cesty bylo napsání knihy Cesta k mé duši.

Otevřeně jsem v ní sdílela své životní zkušenosti, pocity a uvědomění.
Nebyla to snaha někoho soudit nebo obviňovat.
Byla to moje cesta. Můj pohled na události, které mě formovaly.

Jenže ne každý ji přijal stejně.
Moje máma si některé věci vzala velmi osobně.
Následovalo dlouhé období, kdy jsme spolu téměř nekomunikovaly. A pokud už ano, držely jsme se pouze nezbytných témat.
A víte, co jsem tehdy udělala?
Znovu jsem se přizpůsobila.
Raději jsem neotevírala nic citlivého, abych nenarušila ten křehký klid.

Dnes už si uvědomuji, jak známá to pro mě byla situace.
Znovu jsem se ocitla v roli té, která raději ustoupí.

A přitom jsem si mohla položit otázku:
„Proč bych neměla mít právo vyprávět svůj vlastní příběh a mluvit o tom, jak jsem svůj život prožívala?“

To neznamená, že druhý člověk musí mít na všechny události stejný pohled jako já.
Každý z nás může stejnou situaci vnímat jinak.
Ale rozdílný pohled ještě nemusí znamenat, že jeden z nás nemá právo o svých pocitech mluvit.

Sebeláska někdy znamená ustát i nepohodlí

Často si představujeme, že když na sobě začneme pracovat, budeme klidnější, šťastnější a naše vztahy se automaticky zlepší.
Někdy se to skutečně děje.

Ale někdy nás čeká i období nepohodlí.
Protože se učíme něco, co jsme možná celý život nedělali.
Vnímat své hranice.
Přestat přebírat odpovědnost za pocity všech kolem sebe.
Dovolit druhým, aby s námi nesouhlasili.
A především vydržet nepříjemný pocit, který se objeví, když se poprvé zachováme jinak.

Možná řeknete NE a přijdou výčitky svědomí.
Možná se ozvete a začnete pochybovat, jestli jste raději neměli mlčet.
Možná si dovolíte rozhodnout podle sebe a někdo blízký bude zklamaný.

To všechno ještě neznamená, že jste udělali něco špatného.

Zároveň je dobré připustit, že ne každý nesouhlas druhých je útok na naše hranice. Někdy může být příležitostí k rozhovoru a vzájemnému porozumění.
Sebeláska totiž není o tom, že od této chvíle budeme vždycky prosazovat jen sami sebe.
Je také o schopnosti naslouchat druhým, aniž bychom přitom ztráceli sami sebe.

Změna neznamená, že už nikdy nezareagujeme postaru

Na své cestě jsem si uvědomila ještě jednu důležitou věc.

To, že rozumově pochopíme nějaký svůj starý vzorec, neznamená, že podle něj už nikdy nezareagujeme.
Někdy se znovu přizpůsobíme.
Znovu převezmeme odpovědnost.
Znovu raději mlčíme, abychom zachovali klid.

Ale možná si toho tentokrát všimneme dříve.
Možná už dokážeme pochopit, proč jsme tak reagovali.
A možná se příště rozhodneme jinak.

Skutečná změna nemusí znamenat, že už nikdy neuděláme krok zpátky. Znamená také to, že postupně získáváme svobodu vybrat si jinou cestu.
A právě v tom vidím jeden z největších darů sebepoznání.

Možná je čas položit si jinou otázku

Pokud jste celý život byli těmi hodnými, rozumnými a spolehlivými, zkuste se dnes na chvíli zastavit.

A místo otázky:
„Co ode mě očekávají druzí?“
si položte jinou:
„Co od sebe očekávám já? A je to opravdu moje přání, nebo jen něco, co jsem se kdysi naučila?“

Možná zjistíte, že některé role už dávno nepotřebujete.
Že nemusíte být stále silní.
Že nemusíte všechno zvládnout sami.
Že nemusíte být odpovědní za spokojenost všech kolem sebe.
A že můžete být laskaví, milující a ohleduplní, aniž byste přitom zapomínali sami na sebe.

Protože sebeláska není o tom, že přestaneme mít rádi druhé.

Je o tom, že mezi lidi, na kterých nám záleží, konečně začneme počítat také sami sebe. ❤️

Pokud i Vy vnímáte, že se ve vašem životě opakují určité reakce, přesvědčení nebo vztahové situace, kterým byste chtěli lépe porozumět, můžeme se na jejich souvislosti společně podívat při individuální konzultaci v mé poradně.

Chcete se vydat na svou vlastní cestu k sebelásce?
Právě o takových životních vzorcích, vztazích, hranicích a vlastním sebepřijetí mluvíme s manželem Tomášem v našem online kurzu 10 kroků k sebelásce.
Propojili jsme v něm ženský a mužský pohled i zkušenosti z našich vlastních životů.

A protože jsem měla tento týden 57. narozeniny, připravila jsem pro vás mimořádnou možnost projít si celý kurz s narozeninovou slevou 57 %.

🎁 Stačí v objednávce uplatnit slevový kód: NAROZENINY57

Nabídka platí do neděle 15. listopadu 2026.

Kurz najdete zde:
https://www.eduway.cz/online-kurz-10-kroku-k-sebelasce/