Mám pocit, že emoce jsem v sobě dávno popřela. Jako dítě jsem prý nedávala najevo své pocity. Neuměla jsem se bezprostředně radovat, ani vztekat jako ostatní děti. Pamatuji se, že jsem se vždy držela zpátky. O mnoho let později jsem dostala i zpětnou vazbu od své mámy, která mi řekla, že se ve mě často neorientovala, že vůbec nevěděla, co si myslím, co se ve mě odehrává. Chovala jsem se příliš rozumně. Tenkrát jsem si neuvědomovala, že to dělám, připadala mi to naprosto přirozené, ba naopak jsem nechápala, proč jiní mají potřebu se příliš prosazovat, projevovat, proč mají tak silnou potřebu prožívat své pocity navenek. Myslela jsem si, že radovat se, stačí jen uvnitř.

Díky své dceři, která si mě vybrala pro zrealizování svého životního plánu, a která mi pomohla přivést mě na cestu nalezení sebe sama, prožívání života, jsem pochopila, jakou úlevu poskytuje prociťování a prožívání emocí.

Emoce jsou důležitá součást našeho života. Díky nim dáváme svému okolí najevo, jací jsme. Díky nim nás naše okolí poznává, jsme pro ně čitelní. Pamatuji se, že na jednom kurzu, kdy jsem ve dvojici pracovala s kolegyní, mě velmi překvapilo, když mi sdělila, že jsem pro ni příliš nečitelná. Souviselo to s tématem, které jsme během sezení řešily. Zpracovávala jsem si tenkrát to, že lidé v mém okolí, hlavně rodina, mi nepomáhá tak, jak bych si představovala. Divila jsem se, jak je možné, že oni neví, s čím bych potřebovala pomoci. Vždyť to bylo tak jasné. Neměla jsem na mysli jen fyzickou pomoc, ale také psychickou. Kolegyně mi tenkrát nastavila zrcadlo, že i pro ni jsem nečitelná, že se neprojevuji, moc nemluvím, nedávám najevo, co cítím, co si myslím, co chci. Schopnost projevit se, nebo dokonce něco chtít, jsem měla zablokovanou. Bylo to pro mě nepřijatelné. Tato situace proběhla před mnoha lety, ale často mi ji připomínají někteří mí  klienti, kdy v různých situacích očekávají, co „naprosto jasného“ by pro ně jejich okolí mělo udělat, ale zvenčí se to bohužel nedostavovalo. Jak by také mohlo, když nikdy neřekli, o co stojí, co chtějí, jen očekávají, že to ty druhé napadne?

Když Vás zaplaví nějaká silná emoce, začnete danou situaci vnímat přes filtr. Přes filtr Vaší emoce, Vašeho vnímání. Každému svému klientovi vždy vysvětluji, že není důležitá vzpomínka, která způsobuje jeho trápení v současnosti, ale emoce, která celou vzpomínku zabalila do balíčku, který neumí správně rozbalit. Od každé vzpomínky je třeba oddělit emoci, vzpomínka zůstane jen dějem, bez pocitů.

Pocity vytvářejí Vaše pravdy, domněnky.

Dva lidé, kteří se účastní totožné události mají dvě odlišné verze toho, jak událost probíhala. Proč? Každý z nich vnímal během události jiné emoce, měl jiné pocity. Vaše zážitky, prožitky udávají verzi konkrétní události.

Uvedu Vám to na svém příkladu. Jsem ze tří sourozenců, všichni jsme prožívali Vánoce ve stejné rodině, se stejnými rodiči, v jednom bytě. Nicméně já jsem měla Štědrý den spojený s jinými pocity, než můj bratr. Moje verze byla, že Štědrý den se doma s rodiči nesl v duchu dusného ticha, protože rodiče se vždy před Štědrým dnem nebo ve Štědrý den kvůli něčeho pohádali a potom spolu několik dní nemluvili. Vánoce mají být svátky klidu. U nás byl opravdu klid, ale pro mě to byl příliš „dusný“ klid. Vadilo mi to dusno. Po letech při nějaké diskusi s mým bratrem ohledně Vánoc z něj vypadlo, že on vzpomíná na Vánoce velmi rád, protože nám mamka vždy připravila krásné vánoce, nakoupila nám dárečky a všechno bylo skvělé.

Událost byla pořád stejná, Vánoce, Štědrý den. Můj Štědrý den měl jinou verzi, než byla verze mého bratra. Kdybychom se zeptali naší nejmladší sestry, jak vnímala jako dítě Štědrý den, pravděpodobně i ona by měla jinou verzi.

Každý si vytváříme svou pravdu o tom, co se kdy stalo, protože to máme podbarvené našimi pocity, našimi emocemi, které jsme v dané situaci vnímali.

A právě emoce všechno způsobují. S emocemi se potkávám každý den ve své poradně prostřednictvím svých klientů. Klient přijde s nějakým svým problémem. Stejný problém může mít spousta dalších lidí, každý ovšem svůj problém vidí a vyhodnotí jinak. Je třeba si své emoce v souvislosti s problémem uvědomit, přiznat, vnímat je, dovolit tělu prožít je, abychom od nich tělo osvobodili. Potlačované emoce mohou způsobit více škody, než emoce, které klienty často v poradně zaskočí. Jsou překvapeni, proč najednou z ničeho nic začnou plakat nebo se nekontrolovaně smát. Některým je to nepříjemné, ale nakonec se jim uleví. Někdy na chvíli, protože pod jednou odstraněnou slupkou se může objevit další, než se dostanou ke své podstatě. Někdy se jim uleví na dlouho a potkáváme se potom při úplně jiných příležitostech. Děkuji.

Málokterý klient si dovede uvědomit emoce, které souvisí s jeho trápením. Každý většinou popisuje, co mu nefunguje, kdo ho zlobí, co mu chybí nebo s čím by potřeboval pomoci.

Každý den děláme volby. Často si to ani neuvědomujeme, ale pořád se rozhodujeme. Pro mnohé může znamenat rozhodnutí právě to, že se rozhodli zůstat ve své ulitě, ve svém stereotypu. Bojí se změn, bojí se nových věcí. Některé volby zkrátka nejsou úplně vědomé. Ze strachu, že by zklamali sami sebe nebo druhé, opakují svá minulá rozhodnutí, protože je mají vyzkoušené, ví o nich, že tato rozhodnutí už někdy udělali a přineslo jim to nějaký výsledek. Že by výsledek mohl být lepší? To mnohé ani nenapadne. Přežili, to je pro ně důležité.

• About
• Latest Posts

Najdete mě

Kája Gřešková

facilitátor One Brain - kouč at EDUWAY s.r.o.

Od roku 2000 provozuji soukromou poradnu osobního rozvoje v Opavě pro všechny, kteří chtějí ve svém životě hledat nekonečné možnosti.

Najdete mě

Latest posts by Kája Gřešková (see all)

• Zklamání nebo plán lásky? - 3.3.2024
• Co muži neradi dělají v ložnici? - 2.6.2023
• Čas zamilovat se do svého života!  - 16.2.2023