KOČIČÍ LEKCE

12.10. 2015 Kája 460x 4 Komentáře

Devatenáct let svého života jsem byla přesvědčena o tom, že kočky jsou nepřátelské, zákeřné, špinavé, že je třeba si je držet od těla.
Při pomyšlení na kočku, jsem se doslova „naježila“.

Kočky mi velice znepříjemnily život. Jak to udělaly?
Na začátku mého prvního těhotenství jsem se dověděla, že v mé krvi byly zjištěny známky toxoplazmózy, infekčního onemocnění, které může vážně ohrozit život dítěte v bříšku. Bylo mi řečeno, že je třeba co nejrychleji přistoupit k potratu, protože se mi dítě nenarodí vůbec nebo se narodí vážně postižené.

Příliš silná slova z úst paní, která si samozřejmě myslela, že koná správně, že mi poskytuje přesné informace a já se musím okamžitě rozhodnout. Pro mě to byl ovšem trochu velký šok po tom, co jsem se od svého lékaře dověděla, že jsem opravdu těhotná, tedy že se nám s manželem podařilo s láskou počít život našeho dítěte, na které jsme se moc těšili.

Na otázku, jak se to mohlo stát, tedy jak jsem se touto nemocí mohla nakazit, mi paní z hygieny oznámila, že tuto nemoc přenáší kočky, paraziti ze syrového masa nebo jsem se mohla nakazit při práci s hlínou.

Samozřejmě, že jsem se všemi těmito věcmi přišla do kontaktu. Okamžitě mi to začalo „šrotovat“ v hlavě. Bohužel s kočkou jsem přišla do kontaktu právě těsně před otěhotněním. Vydali jsme se tehdy s manželem na dovolenou do Řecka. Koček tam bylo všude plno. Jedna krásná, malinká, miloučká se neustále ochomýtala kolem nás. Byla tak přítulná a roztomilá, že ji nešlo nepohladit. Tento okamžik se mi okamžitě vybavil během monologu s paní z hygieny. Okamžitě jsem začala kočky nenávidět.

Proč vlastně? Kočky mi nic neudělaly, jen byly.
Bylo to mé svobodné rozhodnutí, že jsem tenkrát malé koťátko hladila. Vůbec mi v ten okamžik nedošlo, že kotě jsme měli doma už kdysi dávno, když jsem byla dítě školou povinné. Z letních prázdnin jsme si domů přivezli kotě a chtěli jsme ho spolu s mými mladšími sourozenci „věznit“ v třípokojovém panelovém bytě. Tomuto stvoření se to bohužel nelíbilo a uteklo nám.

Přitom nákazu nešíří kočky samotné, nakazit se můžete pouze při kontaktu s jejich exkrementy. Je třeba dodržovat hygienu. Ale to už jsem pod vlivem obrovského stresu neslyšela. Zkrátka pro mě byly na vině kočky.

Hlavou se mi honila spousta myšlenek a otázek hlavně o tom, proč se to muselo stát právě mě? Protože jsem si tuto lekci vybrala?
Kdyby mi tenkrát někdo řekl něco takového, že jsem si onemocnění toxoplazmózou, tuto životní lekci vybrala, asi bych po něm začala řvát, co si to dovoluje tvrdit. Jak jsem si mohla vybrat nemoc a ještě při tom ohrozit své dítě? Dnes se velmi často při své práci pokouším klientům vysvětlovat, že všechno, co se jim v životě děje, ať je to pozitivní, či negativní, všechno si vybrali a „přitáhli“ do svého života.

Tenkrát jsem mohla být naštvaná sama na sebe, že jsem se určitě častokrát dotýkala holýma rukama syrového masa a potom si je pečlivě neumyla. Mohla jsem si vybavit nějaký okamžik, kdy jsem se hrabala v hlíně a rovněž si pořádně neumyla ruce. Neudělala jsem to. Vybrala jsem si kočky. Vybrala jsem si, že mým nepřítelem budou kočky. Vybrala jsem si KOČIČÍ LEKCI.

Kočky jsou symbolem nezávislosti. Byla já jsem někdy nezávislá? Proč mi ty kočky tak vadily? Na všechno je třeba se dívat v přeneseném slova smyslu. Když jsem se zamyslela nad významem slova nezávislost, musela jsem si přiznat, že vždy jsem na někoho spoléhala, vždy jsem čekala na ujišťování, že něco dělám dobře, že v tom mám pokračovat apod. Takže nezávislá jsem určitě nebyla. Asi jsem toužila být samostatná, nezávislá, ale současně jsem se této své stránky bála. Když jsem si to přiznala, pořád pro mě bylo jednodušší, svádět vinu na kočky, než se podívat pravdě do očí.

Kočky jsem si zkrátka spojila s pocity strachu a bezmocnosti, když byl vyřčen ortel mé toxoplazmózy.

 

JINÝ PŘÍBĚH SE ODEHRÁVAL UVNITŘ MNĚ.
Malé miminko, které se uvnitř mě vyvíjelo vůbec nerozumělo tomu, co se děje venku. Vůbec nechápalo, proč se tak bojím, proč se cítím tak nejistá, proč vůbec pochybuji o tom, že mé dítě není v pořádku, proč pochybuji o tom, že je zdravé? Dokud jsem neslyšela negativní scénáře, nenapadlo mě pochybovat. Ale protože jsem neposlouchala svou intuici a podlehla jsem strachu, začalo se dítě v bříšku bouřit. Vybralo si tak silný hněv, protože tenkrát nevidělo jinou možnost. Cítilo se zdravé, ale nikdo mu nevěřil, všichni o něm pochybovali.

Miminko svým hněvem ublížilo nejen sobě, ale také nám, rodičům. Po jejím narození, ve věku jejich 4 měsíců se u ní projevily zvýšené jaterní testy. Stáli jsme s manželem opět před rozhodnutím, jak se zachovat, jak ochránit tak malé dítě před hospitalizací v nemoci, před různým testováním apod.

Ve 3. měsíci těhotenství, i ve 4. měsíci po narození dcery jsme si vybrali metodu One Brain, jako způsob vytěsnění silných nepříjemných emocí z těla a podvědomí a nastolení rovnováhy v těle dítěte. Na vlastní riziko jsme odmítli hospitalizaci a dali jsme se do práce. Další odběry krve pro jaterní testy dopadly dobře. Emoce byly pryč a játra v rovnováze.

Metoda One Brain už podruhé zachránila naší dceři život. Nezbývalo, než jí začít věnovat více pozornosti. Práce s touto technikou se mi stala koníčkem a následně i mou prací. Klienti se mě často ptali, jak jsem se k této práci dostala a já jim popisovala svůj příběh.

V současné době pracuji v poradně už 15 let, dceři je 18. Těsně před jejími 18. narozeninami jsem si uvědomila, že za mou toxoplazmózu vůbec nemohou kočky. Kočky mi jen poskytly lekci a ukázaly mi mou svobodu, mou osobní i profesní cestu. Měla bych jim být vděčná. Ostatně i další odběry krve v době mého prvního těhotenství potvrdily, že nákaza v mém těle byla starší 6 měsíců a že tedy bezprostřední ohrožení dítěti v bříšku nehrozilo. Ale strach o život nenarozeného dítěte byl veliký, pořád tam hlodalo „co kdyby přece jenom“.

Dcera se narodila zdravá. Do dvou let jejího věku jsme podstupovaly různá vyšetření, na která nás postupně přestali zvát, protože byla opravdu zdravá. Kromě zvýšených jaterních testů, pár „teplotek“ a nachlazení se nic nekonalo. Dcera byla velice sebevědomá a vždy sama sebou do doby, než začala navštěvovat mateřskou školku. Ale to už je jiný příběh. Více se můžete dočíst v mé knize Cesta k mé duši www.cestakmedusi.cz

Vydání této knihy bylo prvním spouštěčem myšlenky, že bych kočkám měla být vděčná. Bez nich bych nebyla tam, kde jsem. Díky ohrožení, které jsem si vytvořila prostřednictvím koček bych nehledala možnosti, jak zachránit své dítě, a vlastně i sebe.

Před narozením dcery jsem pracovala jako asistentka a možná bych asistovala až dosud a vůbec netušila, že mám v životě i jiné možnosti, než asistovat. Různé astrologické výklady se zmiňovaly o tom, že mám v sobě ohromný potenciál, ale ten mám zablokovaný. Tenkrát jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak ho mohu odblokovat, jak mohu najít sama sebe. Vůbec jsem netušila, že jsem si kdysi dávno vybrala úplně jiný životní plán, na který jsem bohužel zapomněla.

Proto muselo přijít „mojetřesení“, přišla dušička (dcera), která mě přišla „probudit“. Doslovně: „vzpamatuj se a začni se svým životem něco dělat!“ Tenkrát jsem tomu nerozuměla, připadalo mi to nespravedlivé, zlobila jsem se, měla jsem obrovský strach, jak všechno dopadne.
Obviňovala jsem kočky, přitom kočky za nic nemohly.

Po napsání knihy Cesta k mé duši se v mém životě otevřela spousta věcí.

Kniha byla původně určena lidem, kteří prožívají svá trápení a myslí si, že jejich trápení je to největší, že nemá řešení a že jim nikdo nemůže rozumět. Každý máme svou třináctou komnatu. Když jsem otevřela tu svou komnatu, otevřely se ke zpracování různé vztahy. U některých vztahů jsem pochopila, že nemohu nikoho nutit dělat něco, co nechce, čemu nevěří, k čemu ještě nedospěl.
Otevřel se i můj vztah ke kočkám.

Něco ve mě uzrálo a já jsem se rozhodla, že si pořídím kočku. V rodině zavládlo zděšení, jestli to myslím vážně. Snad kromě syna, který po kočičce vždycky toužil, mě všichni upozorňovali na všechny možné nevýhody a problémy související s pobytem kočky u nás v domě. Začaly vylézat ven všechny překážky, proč si ji nepořizovat. Nebylo se čemu divit.
Osmnáct let jsem razila heslo „kočky nebrat“ a najednou změna.

Ukázala se opět moje vlastnost, nemohu si něco dopřát, když s tím ostatní mají problém. Musím brát ohled na ostatní. Nebydlím v domě sama. Je třeba respektovat všechny členy domácnosti, včetně naší fenky, která byla schopna kočku ve své blízkosti roztrhat na kusy, kdyby se k ní stihla dostat. To našemu psovi nemohu udělat! A hned mě napadlo, a proč bych nemohla? Mohu to udělat pro sebe. Když přestanu vidět „plevel“, jak mi s oblibou říká můj manžel, a zaměřím se na podstatné a pro mě důležité věci, nic nebude problém.

Jakou kočku bych vlastně chtěla? Kde ji seženu? Je lepší kočka nebo kocour? A začali chodit „kočičí“ klienti. Sbírala jsem kontakty, zkušenosti a jednoho krásného dne přišla kamarádka a řekla mi: „mám pro Tebe kočku, jedeme se na ni podívat“. Hodiny strávené na internetu hledáním vhodné rasy se vyřešily během krátkého okamžiku.

Mezi několika koťátky si mě vybralo jedno jediné. Jediný dlouhý pohled z očí do očí a bylo rozhodnuto.

Členové rodiny respektovali, že máme nového člena domácnosti. Jen nejmenší a nový člen, kočička Cindy mi ukazovala, že ona se tedy přizpůsobovat nebude. Ona zůstane sama sebou. Úžasné zrcadlo.

Připomněla mi, že moje přílišná kontrola nad vším, není na místě. Ani nevím, jestli jsem se více bála o malé koťátko nebo o naši fenku. Labradoří fenku už máme 11 let a v podstatě i ona si mě tenkrát vybrala. Přesně věděla, na čí city má zapůsobit. Jako těhotná jsem pro ni byla snadná kořist. Mé první těhotenství bylo poznamenáno kočkami a druhé štěňaty. Ani kočku, ani psa jsem nechtěla a teď žijeme všichni pohromadě. Ze začátku bylo společné soužití fenky a kočky trochu náročné, aspoň pro mě.

Kotě mělo své silné zbraně, mrštnost, rychlost a drápky. Labradoří fenka, svou naprostou oddanost. Z obou zvířat jsem měla kdysi velký respekt. Psy i kočky jsem si držela od těla. Pes mě jako malou holku ohrožoval, kočka mě ohrozila toxoplazmózou. Takto jsem to měla nastavené mnoho let. A najednou jsem měla obě. Fenku i kočku. Pár dní mi trvalo, než jsem dostala odvahu, nechat své chlupaté kamarádky, aby si vymezily svůj prostor. Holky to zvládly lépe než já.

kočka a pes spolu

 

Pochopila jsem, že čím víc budu zasahovat do jejich území, tím větší problémy z toho budou plynout. S manželovou pomocí jsem přežila pár brutálních střetnutí našich zvířecích společníků, která byla nevyhnutelná. Chlupaté holky si to řídily samy. Nepotřebovaly slova, naprosto přirozeně využívaly své silné stránky. Pochopily beze slov, jak budou spolu fungovat. Ano, respekt, bylo jejich hlavní motto.

 

Dovedete si představit něco takového mezi lidmi?
Málokdo umí přijímat lidi takové, jací jsou ve své podstatě. Často se snaží lidi ve svém okolí utvářet k obrazu svému. Hrají hry na svou pravdu, skrytě či otevřeně manipulují s okolím, často i s nejbližším, aby dosáhli svých cílů. Mnoho lidí má představy, jak by měli lidé v jejich okolí fungovat, přitom sami žádnou změnu nehodlají podstoupit a navzájem se tedy omezují.

Zvířata se chovají přirozeně. Nepoužívají slova, nemají očekávání, přesto se domluví. Jejich gesta jsou jasná, jednoznačná, bez zbytečných vytáček, či silných emocí. Pes se nesnáší s kočkou, ale respektuje ji. Kočka provokuje psa, ale také ho respektuje. Ani lidem není třeba říkat, co mají dělat. Důležité je, aby respektovali zákony vesmíru.

Ano, respekt.
Jsou věci, které nemůžete změnit. Můžete jen respektovat „zákony“ – principy přírody.

Kočka zůstane kočkou a nikdo ji nepřesvědčí, aby se chovala jako pes a naopak. Pes zůstane psem a nemůžete očekávat, že ho přesvědčíte žít kočičí principy.

Představte si to u lidí. Nemůžete chtít, aby se Váš manžel choval stejně jako Váš otec, kterého si nesmírně vážíte nebo jako Vaše nejlepší přítelkyně, protože ona rozumí Vašim pocitům. Nemůžete změnit ani své rodiče, ani své děti, ani své spolupracovníky, ani ….. . Nemůžete očekávat, že budou dělat něco, čeho nejsou schopni, protože jejich přirozenost je jinde. Pokud s nimi chcete vycházet, musíte pochopit jací jsou a tedy jak s nimi máte komunikovat, abyste se domluvili.

Nemůžete měnit přirozenost člověka.
Pokud to budete dělat, způsobíte problémy sobě i jemu. Vy se budete rozčilovat a dotyčného budete stresovat.
Využívejte jeho silných stránek, neupoutávejte jeho pozornost k tomu, co neumí, ale motivujte ho k tomu, aby využíval svůj přirozeně silný potenciál.

Je úžasné sledovat chování kočky a psa. U naší fenky jsem neviděla, že by se chtěla změnit a napodobovat chování kočky. Ani kočku na chvíli nenapadlo, že by se chtěla vyrovnat fence. Využívala své „zbraně“, jak fenku vyprovokovat k akci, nechtěla se změnit, chtěla si s fenkou hrát. Když chce kočka odpočívat, najde si jakékoli místo, případně člověka k mazlení, kde se bude dobře cítit. A je jí v ten moment jedno, co dělá fenka. Pokud má kočka zrovna „bláznivou“ náladu, ničím ji nezastavíte ani Vy, ani pes. Začne lítat rychlostí blesku, skoro se zdá, že překonává přírodní zákony. Kočku nespoutáte, nespoutáte její nezávislost.

vymezení hranic

 

Nespoutáte nikoho, kdo se nechce nechat spoutat. Můžete se jen inspirovat.
A to mi naše kočka zprostředkovala:

  • být sama sebou
  • nesrovnávat nesrovnatelné
  • přijímat přicházející
  • radovat se ze života
  • hladce překonávat překážky.

 

Můžete se učit u mistrů, ale můžete se učit i z jednoduchých principů přírody!

 

Najdete mě

Kája

facilitátor One Brain- kouč at EDUWAY s.r.o.
Od roku 2000 provozuji soukromou poradnu osobního rozvoje v Opavě pro všechny, kteří chtějí ve svém životě hledat nekonečné možnosti.
Najdete mě
Kája
Od roku 2000 provozuji soukromou poradnu osobního rozvoje v Opavě pro všechny, kteří chtějí ve svém životě hledat nekonečné možnosti.
Komentáře
  1. Pavel napsal:

    Ahoj, Kájo. Gratuluji k první kočce. S důrazem na slově první… 🙂 PP

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • KONTAKT

    Kája Gřešková
    tel.: 731653467
    email: kaja.greskova@eduway.cz

    PORADNA NEKONEČNÝCH MOŽNOSTÍ
    Leknínová 5, Opava

  • NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY
  • RUBRIKY
  • ARCHÍV ČLÁNKŮ